Reportérka Deníku v Lyonu a St. Étienne – Učitelka tělocviku a českého jazyka Andrea Svatá jako jedna ze sedmdesáti tělocvikářů z celé republiky dostala pozvánku do Lyonu.
Zmatek, dětský smích, vzpurná loď. Do toho zvoní mobil. A protože na školním výletě při sjíždění Jizery nikdy nevíte, kdo zrovna volá, Andrea ho zvedne, ač má vodu po kolena.
„Svatá, prosím.”
„Dobrý den, máme pro vás nabídku letět do Francie na zápas našich fotbalistů
s Chorvatskem.”
„Vy jste z rádia, to je nějaký vtip, nebo anketa?”
Ani jedno. Učitelka tělocviku a českého jazyka Andrea Svatá jako jedna ze sedmdesáti tělocvikářů z celé republiky opravdu dostala pozvánku do Lyonu. „Na otázku, jestli můžu odeslat osobní údaje, jsem řekla, že mám děti na lodích a až mi připluje bágl, zavolám zpátky. Byl to šok a ohromná radost,” vypráví kantorka, která je na první pohled oddaná své profesi, dětem
a sportování. Jak by ne, vždyť ve Smržovce je největší hustota olympioniků na počet obyvatel v ČR. „Nejvíc bych si přála, aby na stadionu jako reprezentanti byli moji kluci, to bych byla nejšťastnější jako jejich mamka,” svěřila se mi Andrea Svatá.
S učiteli a trenéry, kteří vedou děti ke sportování, pohybu a fair play, se do Francie podívalo i 24 osmáků či deváťáků ze základních škol Eden v Praze 10 a Malá Strana Týn nad Vltavou. Jsou to vítězové fotbalové a florbalové části Sportovní ligy základních škol o Pohár ministryně školství. Téhle soutěže, kde se dívčí a chlapecká družstva utkávají v atletice, minifotbalu, basketbalu, florbalu, volejbalu
a házené (ve třetím ročníku přibude plavání), se účastní neuvěřitelných 94 tisíc žáků a 6300 škol.
„Nejvíc se těším na stadion. Je skvělé, že jsme tady. Nezajímá mě až tolik, jak to dopadne, hlavní je atmosféra a všechno kolem,” nadšeně sděluje Markéta Svačinová z edenské základní školy, kde zavedli týdně tři hodiny tělocviku
a další dvě sportovních her. „Tělák máme každý den. Kolem školy je spousta hřišť, atletický ovál, takže děláme základy všech sportů, někteří spolužáci mají našlápnuto na dráhu profesionálních sportovců, ale to asi není podstatné,” dodává Markéta. Její spoluhráčka z florbalu Aneta Vlková se přidává: „Když jsme se dověděli, že sem poletíme, byla to radost, vůbec jsme to nečekali. Je bezvadné, že vybrali i učitele, zaslouží si to.”
S tím nelze nesouhlasit. Michal Jelínek učí tělocvik
a informatiku jedenáct let. „Když jsem se to dověděl, myslel jsem si, že nás zvou na přátelák s Chorvaty. Po informaci, že jde o Euro ve Francii, to bylo čiré nadšení,” říká. Patří k těm pedagogům, kteří se přimlouvají za rozšíření počtu hodin tělesné výchovy ze dvou na tři. „U nás to máme asi jednodušší, ze 70 procent k nám směřují sportovně nadané děti. Proto si můžeme dovolit koncipovat výuku tělocviku jinak, zábavnou formou, netradičně. Dřív se organizoval sport masově i ve volném čase, dnes je hlavně na škole, aby se kluci a holky aspoň trochu hýbali. A věřte, že je někdy problém, když se jim řekne, aby se dotkli rukama země, když mají natažené nohy. Tělocvik je častokrát jejich jediný zdroj pohybu. Navíc sport je prevence proti roupům. Učím na druhé škole a vidím ten rozdíl, v Edenu není problém s drogami, alkoholem ani tabákem,” potvrzuje známá fakta Michal Jelínek.
Na odvrácené straně příběhu ještě chvíli setrvejme. Dva francouzské dny nenabídly jen hrdost při masovém zpívání hymny o zemi, jež je zemským rájem na pohled, či nervy při zápase, který se po první půli zdál nenávratně ztracený. Hodně toho řekly i o fanoušcích. Těch chorvatských, kteří skvělému Modričovi, Rakitičovi, Perišičovi a spol. takřka prohráli zápas, když do fotbalu zamíchali politiku a petardami protestovali proti věcem, které s kopanou nemají nic společného. A také o těch českých.
Třeba o bujarých čtyřicátnících, kteří vyskákali z autobusů v Saint-Étienne
a s hrdinským pokřikem, že přece nepůjdou do budek, začali před zraky stovek lidí močit do keřů u chodníku. Nebo o třicátníkovi, který se rozvalil na sedačku v linkovém autobuse a s pohrdavým uspokojením nechal nad sebou stát starou paní
o holi. Na ponouknutí, aby ji pustil sednout, opáčil: „Kdyby si sundala ten šátek, tak bych to i udělal.” Zalapala jsem po dechu a namítla, že by to mohla být jeho maminka nebo babička a že je ve Francii, ač muslimka, doma. On na to, že to právě není. V tu chvíli si člověk nejvíc přál, aby si ten chlap, jehož hecovala jeho zaručeně blonďatá modrooká přítelkyně, sundal z krku šálu s nápisem Česká republika. A když přece jen paní pustil sednout, ozvali se jeho souputníci: „Kámo, tos to teda podělal. Vyměk´jsi.” Marně je na vodu psát, marně je podobným lidem připomínat, že
v Lyonu se narodil Antoine de Saint-Exupéry, autor Malého prince. Než zahynul při svém posledním letu, vydal v roce 1943 Dopis rukojmímu, kde odmítá rasismus, odsuzuje předsudky a jako alternativu nabízí víru v duchovní hodnoty lidstva.
Ale třeba to byl jen výpotek tuposti, který netřeba zobecňovat. O to příjemnější bylo setkání
s lidmi, kteří toho hodně umějí
a možná proto se chovají přátelsky, neokázale a vstřícně. Jako herci Miroslav Donutil a Vojtěch Dyk.
„Do Francie jsem jel fandit, protože miluju fotbal
a chci u toho být. Byl jsem v Toulouse na Španělsku, teď na Chorvatech a pojedu se podívat i na Turecko. Pevně věřím, že se našim povede ze skupiny postoupit,” popsal mi svoji vášeň pro kulatý míč Miroslav Donutil. Ocenil i nápad pozvat do Francie malé sportovce. „Účast dětí je výborná motivace. Mají možnost zblízka vidět vynikající výkony,
a pokud to myslí vážně, budou jednou stejně dobří jako ti, za kterými teď přijeli.”
Zalíbení v kopané našel též Vojta Dyk, který ji nejen sleduje, ale i hraje. Prozradil mi, že kope za SK Vacov.
A jak tipuje výsledek našich? „Velmi často jsem optimista, ale tentokrát bych řekl, že se to nepovede. Když vidím rozdíl v kvalitě hry našeho týmu
a ostatních, tak máme našlápnuto, abychom se dál nedostali. Mně se moc líbí outsideři, kteří to vzali za lepší konec než my, třeba Albánie nebo Island,” svěřuje se majitel hlasu s úctyhodným rozsahem.
Jeho pohled na přítomnost dětí ve Francii jako odměny za celoroční sportování
a vítězství nepostrádá na zajímavosti: „Podívat se na zápas reprezentace motivace samozřejmě je, ale když se ohlídnu za svým dětstvím, tak pro nás byl motivující samotný pohyb, radost ze hry, svět se ovšem mění, mimosportovních možností přibývá, chápu to. Pro kantory to jistě je skvělá odměna.”
To si myslí i ministryně školství Kateřina Valachová, která Deníku vzkázala: „Jsem ráda, že se fotbalového utkání Česko – Chorvatsko zúčastnili učitelé tělocviku podporující sportování dětí a připravující je na soutěže ve sportovní lize a spolu s nimi vítězové letošní Sportovní ligy základních škol. Jeden za všechny, všichni za jednoho.”
Výlet na Euro 2016 se povedl, školáci viděli na vlastní oči velký fotbalový svět se vším, co k němu patří. Co si z něj odnesou, je na nich. Jak podotýká Vojta Dyk, existuje milion cest a záleží jen na nás, kterou si vybereme. Skláním se před lidmi, kteří jdou po té správné.
„Beru to jako obrovskou odměnu, rozhodně větší než nějakou finanční částku. Dostat peníze za něco, co je vlastně součást mé práce, by bylo divné. Tohle je naprostá bomba,” řekla mi na závěr učitelka ze Smržovky Andrea Svatá. Jejímu jmenovci Andreji Babišovi vzkazuji, že to nemá brát doslova a kantorům těch deset procent ať rozhodně přidá. Neboť – komu jinému?
Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/jedeme-na-euro-do-francie-tak-to-je-bomba-20160620.html
