Plavecká patronka Sportovní ligy základních škol o Pohár ministra školství Petra Chocová začala plavat v pěti letech pod vedením svého otce a o rok později absolvovala první závody. Od čtrnácti let se specializuje na prsařské tratě, na kterých získala své největší úspěchy včetně dvou titulů mistryně Evropy. Od roku 2002 patří k absolutní české špičce (účast na OH, na MS v Budapešti 2017) a nebýt chronických problémů s ramenem, které si vyžádaly několik operací, její medailová sbírka by byla mnohem pestřejší. Počet českých rekordů, které dosud ve všech věkových kategoriích překonala, se blíží stovce.
Jak vzpomínáte na sport v dětství? Posílala vás základní škola na plavecké soutěže?
Taťka učil na plavecké škole a bral mě na závody. Se svou základní školou jsem na plavecké závody nejezdila, ale vynahradila jsem si to v jiných sportech. Byla jsem sportovně založené dítě, a tak mě paní učitelka hlásila na všechny možné soutěže. Často to byly přespolní běhy a běžecké závody. Bylo to fajn a já si to moc užívala.
V kolika letech jste začala s plaváním a co bylo impulzem právě pro tento sport?
Byli to rodiče, kteří v té době působili v plavecké škole oba dva. Plavat jsem začala v pěti a o rok později mě vzal taťka na první závody. Samozřejmě jsem jako malá zkoušela i spoustu dalších sportů – tancování, gymnastiku, basketbal, atletiku… Řečeno s nadsázkou a v uvozovkách – nemohla jsem si až tak moc vybrat, u čeho zůstanu.
Plavecké finále Sportovní ligy je určené žákům loňských třetích tříd, kteří absolvovali školní plavání. Jak na tyto hodiny vzpomínáte vy?
Ve škole všichni trenéři věděli, že plavu, takže mi třeba spíš řekli, jestli bych jim nepomohla předvést spolužákům, co po nich vlastně budou chtít. Na diplomech jsem samozřejmě měla delfínky, a to nejlepší hodnocení. Hlavně mě to však bavilo i ve škole, s kamarády jsem si ty hodiny užívala. Tehdy to ještě nebyl takový dril, jaký přišel později.
Zažila jste ve školních letech nějaké velké finále, které vám utkvělo v paměti?
Přiznám se, že ne, protože jsem v tomto ohledu strašná. Jiní plavci vzpomínají, kde byl na mistrovství skvělý bazén, a já se jen divím: „Vážně, jo?“ Už jako malá jsem objela dvacet závodů ročně a za těch dvacet pět let, co závodím, se mi to všechno mísí. Co si pamatuju, je, že jsem mívala pěkné barevné plavečky a takové staré silikonové duhové koupací čepičky. Nebo to, že jsem musela závodit bez brýliček, protože mi v té době žádné nedržely.
Co by podle vašeho názoru měly vědět děti, které sní o plavecké dráze?
Pro sport obecně je nejdůležitější vydržet, i když se nedaří. Pamatuju si, když jsem asi pět nebo šest let nepřekonala žádný osobák a všichni se ptali, proč se na to nevykašlu. No, a já jsem vydržela a zase se to zlomilo. U plavání je pak důležité zvyknout si na vodu, protože je občas šílené skákat na ranních trénincích do studené vody. V ostatních sportech se člověk zpotí, ale v bazénu jste neustále celí mokří. Lidé často říkají, že všichni mají parfémy, jen mi plavci pořád smrdíme chlórem. Hlavní ale je si k tomu sportu vytvořit láskyplný vztah. Pamatuju si na dobu, kdy jsme tak trochu válčili s taťkou. On mi na tréninku dával do těla desetkrát víc než ostatním a já jednu chvíli plavání úplně nesnášela. Postupem času děkuji za tuto dobu, kdy mě u toho udržel, já to přestála a teď si to díky tomu zase strašně užívám.
Jak se těšíte na republikové finále Sportovní ligy, které se uskuteční 14. září v Plzni?
Těším se moc, sama mám plzeňský bazén ráda. Je tam spousta prostoru pro závodníky i diváky, plavecký klub umí vytvořit perfektní atmosféru, organizačně to tam skvěle odsýpá. Doufám, že děti, které přijedou závodit, mají skutečně vztah k vodě a nebudou tam jen proto, že je vyslal pan učitel. Snad si to i ony užijí, já se už nemůžu dočkat. Zaplavu si s nimi polohovou stovku a jsem zvědavá, jak to dopadne, protože jsem si konečně udělala prázdniny a nebyla ve vodě tři týdny. Tak snad se neutopím.
Letos jste patronkou plavání v rámci Sportovní ligy ZŠ, jak svou roli vnímáte?
Nejdřív jsem vůbec nechápala, když mě oslovili, v současnosti je zde v plavání řada mladších jmen. Říkala jsem si: „Super, tak ještě se o mně pořád ví.“ Hrozně mě nabudilo, když mi řekli, že by byli rádi, kdybych to vzala já, jako „služebně nejstarší plavec v reprezentaci“, jenž má za sebou zkušenosti, ale i plavecké trápení, které dokázal překonat. Vůbec nevím, jak své pocity popsat. V Plzni chci odvést perfektní práci, aby byli organizátoři rádi, že si vybrali mě, a ne někoho jiného.
